Petrova netradiční rozlučka se svobodou aneb víkend v Jeseníkách

Petr je můj nejlepší kamarád, známe se už od dětství (tuším, že to bude dokonce 21 let!), spoustu jsme toho spolu za ta léta prožili a loni mi byl na svatbě za svědka. Letos se čirou náhodou taky žení a za svědka mu jde kdo jiný, než já :)

Jednou ze základních předsvatebních povinností je bezesporu rozlučka se svobodou. Původní plán byl takový, že znovu po několika letech pojedeme jeden srpnový víkend na túru do míst, kam jsme jezdívali na tábory a zavzpomínáme na staré časy. Kvůli mé nemoci jsme však museli plány přehodnotit a nakonec Lucku, Petrovu nastávající, napadlo, že bychom mohli vyrazit do Jeseníků, konkrétně do Karlova pod Pradědem a přespat v turistické chatě na Jelení studánce. Ten nápad se nám velice zalíbil a během chvilky jsme byli domluvení, že půjdeme první víkend v září.

Plán byl takový, že z Karlova půjdeme po modré přes Velký kotel v podstatě až na Praděd, pak zpátky na rozcestí Nad Ovčárnou a z něj po červené na Jelení studánku, kde přespíme v místní útulně. Celkem jen za první den něco přes 21 km a přes 1.100 metrů stoupání. Druhý den jsme pak měli jen sejít nějakých 10 km zpět do Karlova.

Osobně jsem se té trasy trochu bál, protože jsem jednak za ty roky trochu "vyšel ze cviku" a jednak jsem takhle dlouhou a hlavně náročnou trasu nějakou dobu nešel. Pro představu, nejhorší úsek z Karlova na rozcestí Nad Ovčárnou měl 7,7 km a 707 metrů stoupání, tzn. každých 10 ušlých metrů jsme vystoupali o jeden metr výškový!

Ráno jsem se navlékl do maskáčů, naskládal poslední věci do krosny a mohlo se vyrazit. Jako už (bohužel) tradičně jsme vyjeli později než bylo v plánu, protože jsem nejdřív nestíhal o pár minut já a nakonec jsme se ještě museli stavit doma pro Petrova bráchu Michala. Nakonec jsme do Karlova dojeli chvilku po desáté a po degustaci Petrova myslivce a mé oskeruše, kterou jsem dostal loni před svatbou od známého, jsme vyrazili na cestu. Všichni jsme s sebou nesli v krosnách na večer několik lahví výborného piva z Pivovárku Melichárek z Horky nad Moravou, kde Peťa Melichárek vaří podle mě jedna z nejlepších piv u nás!

Zpočátku mírný kopec se po pár stech metrech změnil v šílený stoupák, nejhorší na tom bylo, že člověk před sebou neviděl nic jiného než strmý kopec, žádný horizont, na kterém by si odpočinul. Tak jsme, i když to hrozně nemám rád, několikrát zastavovali v kopci, abychom si trochu oddechli. Postupem času jsem zjišťoval, že s fyzičkou na tom asi nebudu tak špatně, jak jsem si myslel, protože jsem šel první, za mnou cca 10 metrů Michal a za ním dalších 10 metrů Petr. Já jsem na ně vždycky počkal, trochu jsme se vydýchali a pokračovali dál.

První větší zastávka proběhla na rozcestí Velký kotel - nástup, kde jsme pojedli něco řízků s chlebem (někteří pak trochu netradičně gyros a někomu se do krosny dokonce vylil lák z kyselých okurek :-D) a vypili jedno z piv, abychom trochu doplnili minerály. Hned se pak šlo líp! :)

Pak jsme se zastavili na chvilku o kousek dál v přístřešku, ze kterého bylo vidět na svahy Vysoké hole a Kamzičníku, kam jsme se ještě ten den chystali. Už tady se začalo střídat modré nebe s mlhou a s přibývajícím časem se to jen a jen zhoršovalo...

Na pár minut jsme se stavili i na dalších dvou vyhlídkách, které jsou kousek od sebe (ne, že bychom nemohli, ale spíš kvůli výhledu a focení), kousek za druhým přístřeškem jsme se naládovali borůvkami a postupovali jsme dále po svahu k rozcestí Nad Velkým kotlem. A tady se počasí začalo kazit opravdu pořádně, zprvu krásný výhled za chvilku zahalila mlha, která se přihnala ze všech stran a najednou jsme neviděli dál než na 10 - 15 metrů před sebe. Takto jsme došli až k Ovčárně, já se celou dobu těšil na vyhlídku na Petrovy kameny, ty jsme ale jen tušili někde vlevo od nás, vidět nebylo vůbec nic.

Vzhledem k počasí jsme před Ovčárnou chvilku váhali, jestli jít až na Praděd, ale nakonec jsme si řekli, že když už jsme tady, tak tam vylezeme. Šli jsme docela svižným tempem a i s těmi 20 kily na zádech jsme přesně za hodinu došli až k vysílači, resp. jsme se před ním zjevili, protože až do poslední chvíle nebyl vůbec vidět. Tam jsme hlavně díky silnému větru vůbec nelenili a šli rovnou do restaurace na oběd. Co si pamatuju, tak tady vařili průměrně, ale ceny tomu moc neodpovídaly. Je možné, že buď restauraci převzal nový provozovatel, nebo se rozhodli trochu změnit styl jídla a jídelní lístek, protože tentokrát bylo jídlo opravdu dobré a za stejné ceny jako dřív (samotné hodnocení restaurace naleznete za pár dnů v sekci Ochutnáváme).

Při jídle jsme oknem pozorovali jak je mlha hustší a hustší a hlavně, co dělá vítr se stromy. Z toho důvodu se nám z vyhřáté restaurace vůbec nechtělo, ale nakonec jsme ji s lítostí museli opustit. Hned před budovou se do nás opřel ostrý a ledový vítr a já litoval, že jsem si nepřibalil navíc ještě nějakou tu vrstvu (měl jsem jen několik triček, maskáčovou košili a blůzu) a hlavně šálu, kterou jsem měl ještě den předtím v ruce a říkal si, že určitě nebude potřeba a nebudu ji zbytečně tahat :) Dokonce jsem několikrát zatoužil i po rukavicích, taková byla zima!

Pak přišla tradiční fotka u Praděda a už jsme si to šinuli dolů na Ovčárnu, kam jsme došli asi za půl hodiny. Po cestě jsem několikrát přemýšlel, že se ubytujeme už na Ovčárně, protože to až na Jelení studánku s oblečením, co mám s sebou nezvládnu, ale po cestě se vítr jakž takž utišil a dalo se to snést. Na Ovčárně jsme si udělali asi 20 minutovou přestávku před posledním stoupáním na Vysokou holi, vzpomínali na naše "mladé" roky a říkali si, jak to tehdy bylo všechno jednoduché :)

Jak jsme šli od Ovčárny nahoru, mhla ještě zhoustla, zase se do nás začal opírat ledový vítr a já znovu litoval té šály. Když jsem pak v dálce zahlédl čnět z mlhy nějakou kovovou konstrukci, která se později ukázala jako konečná lanovky, připadal jsem si jako v nějakém apokalyptickém hororu :) Pak jsme konečně dosáhli vrcholu stoupání, 1.464 metrů vysoké Vysoké hole, a poté už nás čekala jen cesta dolů z kopce. Pár desítek metrů pod kopcem přestalo foukat, dokonce se úplně roztrhala mlha a i když už nebylo dobré světlo, bylo krásně vidět až na Rýmařov a Uničov. Já šel zase vepředu a po přejití jednoho horizontu jsem zůstal jako přimrazený, protože nějakých 10 metrů ode mě stálo u cesty stádo asi 20 kamzíků, chvilku jsme na sebe koukali a kamzíci pak, než jsem se vzpamatoval a stihl vytáhnout telefon, utekli za horizont. Když si tak teď procházím trasu, toto setkání s kamzíky proběhlo příznačně na hoře Kamzičník :)

Jak už jsem říkal, pod Vysokou holí přestalo foukat a roztrhala se mlha, ale už po cestě na ni jsem si všiml, že mlha místy zrůžověla, což znamenalo další nepříjemnost a to západ slunce. Když jsme byli někde na Kamzičníku, začalo se docela rychle stmívat a i když jsem pořídil pár hezkých fotek roviny pod námi, znamenalo to jediné a to, že na Jelení studánku dojdeme po tmě, čemuž jsme se chtěli vyhnout. Navíc začalo zase foukat, tentokrát aspoň do zad. Po další půl hodině jsem musel zastavit a vytáhnout baterku, protože už jsem si absolutně neviděl pod nohy a i tempo našeho postupu se rapidně zpomalilo. Takto jsme další asi hodinu klopýtali jen za svitu baterek a po této době jsem najednou uviděl obrys střechy. Zarazilo mě, že vidím i nějaké růžové světlo, tak jsem zhasl baterku a po pár krocích jsem nabyl jistoty, že je to oheň. I když se v CHKO oheň rozdělávat nesmí a my bychom ho nejspíš sami nerozdělávali, měl jsem z toho radost, protože po tom pochodu v zimě a ledovém větru jsem přesně po tomhle toužil :) Kolem ohně se míhalo několik lidí, tak jsem na ně raději zavolal, jestli tam bude ještě místo pro 3 a když mi odvětili, že sice na zemi, ale jo, tak jsme s radostí vyrazili k nim.

Pak jsme se trochu ohřáli u ohně, seznámili se s našimi spolunocležníky, "ubytovali se" a se zásobami se přesunuli zpět k ohni. Až do půlnoci jsme pak různě popíjeli, vykládali si vtipy a různé historky. Došlo i na to, že když viděli z horizontu scházet Petra s čelovkou na hlavě, mysleli si, že je to stráž CHKO a dostanou pokutu :-D Byli jsme ve většině věcí naladěni na stejnou notu, takže to byla náramná zábava :) Tohle je na tom trampování jedna z nejkrásnějších věcí, že při přespávání na různých boudách apod. potkáte cizí lidi, se kterými si výborně rozumíte, pokecáte, něco vypijete, má to prostě obrovské kouzlo a to i v dnešní uspěchané době :)

Při ulehnutí jsem si gratuloval, že jsem si místo letního spacáku vzal nakonec zimní, jelikož i když jsme byli chráněni před větrem a deštěm, tak zima i vevnitř byla pořádná, a i v trenkách a tričku jsem spokojeně usnul. Někdy kolem půl sedmé mě vzbudily strašné poryvy větru, které se opíraly do plechu na střeše, a říkal jsem si, že cesta do Karlova bude ještě náročná. Pak jsem ještě usnul, a když jsem se asi za hodinu a půl vzbudil, nejen, že všude kolem byla mlha, ale navíc i hustě mrholilo. Říkal jsem si "fajn, kolem desáté půjdeme, tak snad to do té doby přestane". Pak jsme na lihovém vařiči ohřáli vodu, já si dal kafe, Petr s Michalem čaj. Ostatní se postupně balili a odcházeli, ale mí dva kolegové byli pořád zalezlí ve spacáku. Já už měl taky sbaleno a oni pořád nic, tak mi došla trpělivost a otevřel jsem dveře. Sice to další asi hodinu trvalo, ale nakonec jsme, místo v 10 až kolem půl jedné (lepší pozdě než nikdy), vyrazili na zpáteční cestu. Mrholilo snad ještě víc než předtím, tak jsme museli navléknout i ponča a pláštěnky.

Já šel opět vepředu a když jsem jim utekl tak, že jsem je neviděl, na chvilku jsem zastavil, že na ně počkám. Vtom jsem zahlédl u cesty pár starších ryzců a rozhodl se, že trochu prozkoumám okolí. Když mě mí dva spolupoutníci dohnali, právě jsem se vynořil z lesíku s plnou hrstí krásných mladých suchohřibů. Poslal jsem je tedy napřed, že je za chvilku dojdu a mezitím se podívám kolem, ale netrvalo dlouho a na hříbky už mi nestačily ani dlaně. Vzal jsem tedy zavděk obalem na pončo.

Jak jsme scházeli níž a níž, nacházel jsem hříbků čím dál víc, pak přibyly i praváky (hřiby smrkové) a pár holubinek. Ty jsem bral jen od pohledu krásné nebo opravdu neobvyklé kousky (třeba holubinku namodralou). Nakonec jsem nasbíral plný obal na pončo (asi půl většího koše) a pár hřibů jsem nesl v ruce, Petr nakonec taky neodolal a i on si nasbíral do igelitového sáčku pár praváků (sice byly prožrané, ale když mu to nevadí...). Škoda, že jsem neměl koš, projít kousek lesa podél cesty, asi bych ho měl vrchovatě plný.

Postupem času ale mým kolegům začali docházet síly, Petr si stěžoval na puchýře a Michalovi se tak nějak postupně odloupla podrážka z jedné kanady, a já šel víc a víc vepředu. Přece jen, už jsme měli v nohách od včerejška přes 25 kilometrů a to mokro tomu taky vůbec nepřidalo.

Na rozcestí Mravencovka jsem pak byl přehlasován a místo po žluté přímo do Karlova pod Pradědem, jsme šli o něco delší cestou po zelené do Karlova - Moravice. Těsně před touto obcí jsem navrhl, že mě počkají na zastávce, já tam nechám věci, dojdu pro auto a přijedu pro ně. To přivítali s nadšením a já trasu, kterou bychom šli všichni společně další minimálně hodinu, překonal za asi 10 minut, ještě jsem se stihl poptat v restauraci U Bohouše, u které jsme parkovali, na turistické známky, které měli jak naschvál vyprodané, a za 20 minut jsem byl zpátky s autem. Pak jsme se slastně převlékli do suchého oblečení a bot, které jsme si prozřetelně nechali v autě, a protože Petr strašně chválil restauraci, ve které jsem se byl před pár minutami ptát na vizitky, rozhodli jsme se vyrazit tam na pozdní oběd. V restauraci nám však řekli, že už nevaří (ve 4 hodiny odpoledne), tak jsme nakonec zakotvili v restauraci Na Sauně, která je součástí hotelu Sauna Wellness a rozhodně jsme neprohloupili, protože tak fantastické jídlo jsem už dlouho nejedl :) Více pak napíšu v hodnocení restaurace.

Tak jsme velice příjemně zakončili v mnoha ohledech nezapomenutelnou rozlučku mého nejlepšího kamaráda se svobodou. Nezapomenutelná byla jednak kvůli tomu, že jsme po dlouhé době takhle společně někam vyrazili, jednak kvůli té štrece a opravdu "vydařenému" počasí, ale i některým dalším situacím a příhodám, které si raději nechám pro sebe, nutno jen zmínit, že jsme Petrovu svobodu opravdu řádně zapili :) Já si víkend moc užil, úplně jsem zapomněl na všechny strasti a starosti, které teď mám, a to je hlavní účel těchto túr a výletů do přírody.

A jen tak na závěr, mezi trampy a čundráky panuje takový krásný zvyk zdravit se, většinou vodáckým ahoj. Takto se ale nezdraví turisti, kteří jdou třeba "strašný kopec" z Ovčárny na Praděd a já se tento víkend znovu přesvědčil proč si to nezaslouží. Když jsme šli na Praděd, předjíždělo nás několik cyklistů, které já hluboce obdivuji, že dokážou vyjet v sedle ten kopec. Ne tak jedna postarší paní s ledvinkou u pasu, která jim vbíhala do cesty, napodobovala jejich funění a strašně se jim u toho smála. Zdravit si rozhodně nezaslouží ani "turisté", kteří jsou schopni zejména na hlavních turistických trasách nadělat podél cest a v lese takový bordel, že se občas stydím a je mi smutno z toho, jak naše lesy často vypadají a jak si té přírody lidi neváží. Jako příklad mi stačilo vyklonit se při zastávce na Alfrédce za turistický přístřešek, kde v lesíku bylo naházené doslova vše od plechovek od toho nejlevnějšího piva přes obaly od sušenek až po alobal od řízků. No prostě hnus...

Takže pokud to čte někdo, kdo tohle dělá: zkus se nad sebou propříště zamyslet, v tom lese nefungují žádné technické služby, které to po tobě uklidí, doma v obýváku si taky určitě neděláš takový bordel a pokud jo, tak mi je tě líto...

- eL -